K souhlasu osob s pořizováním fotografií a nahrávek na společenských či marketingových akcích

K souhlasu osob s pořizováním fotografií a nahrávek na společenských či marketingových akcích
„Usmějte se, na této akci se fotí a fotografie zveřejníme na Facebooku.“
„Svou účastí dáváte najevo svůj souhlas s focením a nahráváním Vaší osoby.“
„Návštěvou souhlasíte se zveřejněním fotografií z akce na našem Facebooku.“
„Vstupem do budovy souhlasíte s pořizováním a zveřejňováním fotografií a nahrávek.“
Málokdo měl to štěstí, že se dosud nesetkal s podobnými deklaracemi vnucujícími souhlas se zachycením a šířením podoby člověka. Cedule, cedulky či plakáty s obdobnými prohlášeními jsou k nalezení u vstupů na společenské či sportovní události, na marketingové akce, do administrativních budov nebo dokonce i základních či mateřských škol. Mají ale vůbec nějaké právní účinky?

Tato nešťastná praxe cedulí deklarujících souhlas se rozšířila v návaznosti na účinnost nařízení GDPR[1] v domnění, že takto bude možné jako doposud dokumentovat průběh pořádaných událostí a tuto dokumentaci následně použít pro sebeprezentaci pořadatelů. Tyto domněnky jsou ale liché. Žádná z deklarací zmíněných v úvodu nezajistí, že nakládání s fotografiemi či videozáznamy bude v souladu s právními předpisy.

Je nutno si uvědomit, že pořizování a šíření záznamů podoby osob není nově regulováno nařízením GDPR. Zachycování podoby osob a šíření těchto záznamů dlouhodobě reguluje:
• jednak veřejnoprávní úprava ochrany osobních údajů, tj. nařízení GDPR a před datem 24.5.2018 zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů,
• jednak soukromoprávní úprava ochrany osobnosti člověka zakotvená v občanském zákoníku (§81 a násl. zák. č. 89/2012 Sb.).
Zůstaneme-li u problematiky pořizování fotografických či audiovizuálních záznamů, jejichž účelem je pouze dokumentování proběhlých událostí, nelze než dospět k závěru, že na pořizování fotografií a krátkých videozáznamů a nakládání s nimi nařízení GDPR vůbec nedopadá, a to z toho důvodu, že takové činnosti nenesou prvek systematičnosti a tudíž vůbec nenaplňují definiční znaky pojmu „zpracování“ osobních údajů zakotvené v ust. čl. 2 odst. 1 a v čl. 2 odst. 4 GDPR. Je tak ironií, že se shora popsané paušální „souhlasy“ vyrojily, jak houby po dešti, v návaznosti na účinnost právní normy, která ale zamýšlené činnosti vůbec nereguluje. V této otázce se ostatně již dříve se shodným závěrem vyslovil i Úřad pro ochranu osobních údajů v rámci svého stanoviska č. 12/2012.

Shora uvedené platí za podmínek, že fotografie a časově omezené audiovizuální záznamy jsou pořizovány příležitostně a nikoliv systematicky (např. kamerová ostraha nebo fotopast) a ani z osobních údajů zachycených těmito záznamy nebude poté vytvářena evidence o fyzických osobách[2], např. nebudou k fotografiím přiřazována jména zúčastněných nebo splňujících určitou podmínku účasti nebo výzvu apod.

Pořadatelé událostí a akcí tak musí vyhovět toliko normám občanského zákoníku, aby pořizování a následné zveřejnění a šíření záznamů osob bylo zákonné.

Občanský zákoník sice rovněž hovoří o svolení či souhlasu se zachycením a rozšiřováním podoby člověka[3], na rozdíl od nařízení GDPR ale tento souhlas může být udělen i ústně či tacitně, tj. jiným i nevýslovným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla vyjádřit, (například tím, že člověk se fotografem vyfotit nechá, nebrání se zachycení, usměje se objektivu, nevyhýbá se fotografovi). Na druhou stranu ani podle občanského zákoníku nelze považovat za platné právní jednání prohlášení souhlasu na ceduli u vstupu, neboť se nejedná o projev svobodné vůle člověka, jehož podoba má být zachycena a šířena. Člověku musí být stále dána možnost požádat fotografa, aby jeho konkrétně nefotil, nebo aby fotografii konkrétní nevhodné situace vymazal či nezveřejnil.

Lze tak doporučit, aby bylo vhodným způsobem zajištěno informování zúčastněných osob o tom, že budou pořizovány fotografie či audiovizuální záznamy, jak s nimi bude nakládáno, že dojde k jejich šíření a kde mohou požádat o stažení konkrétní fotografii či svolení odvolat.[4] Budou-li mít zúčastnění takové povědomí a přesto se nechají vyfotit (tj. nebudou proti pořízení záznamu nic namítat), lze presumovat, že svolení poskytli. Právě k tomuto informativnímu účelu mohou plakáty a cedule u vstupu sloužit, nikoliv však k založení souhlasu.

Pokud se pak jedná o situace, kdy jsou cedulky s deklarovanými souhlasy, jak jsou popsány v úvodu tohoto článku, umístěny u vstupu do budov, není autorce textu jejich význam vůbec znám.[5] V žádném případě se však nejedná o platné souhlasy ani v režimu nařízení GDPR ani v režimu občanského zákoníku.

Mgr. Martina Sedlářová,
advokátka

HSP Partners advokátní kancelář v.o.s.

Vodičkova 710/31
110 00 Praha 1

Tel.: +420 734 363 336
e-mail: ak@akhsp.cz

_________________________
[1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění platném a účinném – v textu jen „nařízení GDPR“
[2] Evidencí osobních údajů se dle nařízení GDPR rozumí jakýkoli uspořádaný soubor osobních údajů přístupných podle stanovených hledisek týkajících se osob, která umožňují snadný přístup k osobním údajům
[3] Blíže ust. § 84 a 85 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění
[4] I svolení v režimu občanského zákoníku je vždy odvolatelné – vizte ust. § 87 občanského zákoníku
[5] Pokud by se jednalo o systematické zachycování podoby ve smyslu kamerových záznamů či fotopastí, je nutno takové zpracování založit na jiném právním titulu dle nařízení GDPR než je souhlas a splnit v plném rozsahu informační povinnost v rozsahu čl. 13 a 14 nařízení GDPR.

Mgr. Martina Sedlářová (HSP Partners)